Tento druh přirozeně roste na svazích u okrajů lesa i ve skalních úžlabinách v Himálaji, západní Číně, v Japonsku a Koreji. Jako plevel se vyskytuje v porostech čajovníku v Abcházii. V Číně a Japonsku se však i často pěstuje. U nás tento druh roste a přezimuje bez problémů. Je neopadavý. U nás se pěstuje asi od roku 1844. Jde o nenáročný druh, který preferuje slunné nebo polostinné polohy a kterému vyhovuje téměř jakákoliv běžná zahradní půda. Hodí se zejména k pokrytí svislých ploch, na pergoly apod. Má velmi rychlý růst a na zimu neopadavává.
Zimolez japonský, Lonicera japonica, je popínavý keř z čeledi zimolezovitých, Caprifoliaceae. Hnědý až červenohnědý stonek je 6-12 m dlouhý, mladé větve jsou tenké a chlupaté. Listy jsou vstřícné, řapíkaté, vejčité až vejčitě podlouhlé, celokrajné, tupé nebo špičaté s bází zaokrouhlenou až téměř srdčitou. Květenství tvoří dvoukvětý vrcholík vyrůstající v úžlabí terminálních listů. Kalich je trubkovitý a nepravidelně zubatý, koruna souměrná, dvoupyská, nejdříve bílá a později žlutavá. Plod je jasně černá masitá bobule.
Obsahové látky
Květy (Lonicerae japonicae flos) obsahují silici zastoupenou mimo jiné především linaloolem, geraniolem a pinenem, dále flavonoidy (např. lonicerin, loniceraflavon aj.), iridoidní glykosidy (např. loganin), saponiny, asi 6 % fenolické kyseliny chlorogenové a 8 % taninu.
Charakteristika TČM
Droga má z hlediska tradiční čínské medicíny povahu chladnou, chuť sladkou a vazbu ke dráze plic a srdce. Pročišťuje horko a odstraňuje toxiny. Neužívat v případě v případě hnisavých stavů pokožky nebo celého těla.
Doporučená dávka a způsoby užití
Denní dávka je 6-10 g suchých květů, z nichž se připravuje odvar, který se pije 2-3krát denně, nejdéle po sedm dnů. Pokud nedojde ke zlepšení příznaků, potom je třeba použít jiný druh s podobnými účinky. Květy je možno také naložit do 40 % etanolu a takto získanou tinkturu zevně používat na kožní choroby.
Je třeba upozornit, že zimolez japonský je mírně jedovatý, může ve vyšších dávkách vyvolat zvracení. Proto by ho dospělé osoby neměly užívat ani dlouhodobě ani překračovat doporučené dávky a už vůbec by neměl být podáván dětem.
Jako zajímavost lze na závěr uvést, že v historických kronikách je zmínka o „zimolezové zavařenině", velmi populární v Anglii v 17. století.